(Převzato z kath.net)
„Světský“, hedonistický život se vždy rád představoval jako „velká svoboda“, zejména ve vztahu k životu věřících, kteří musí dodržovat všechny druhy pravidel, která si sami ukládají. Když jsem vstoupil do katolické církve, také jsem byl konfrontován s tím, že mnoho přátel nedokázalo pochopit můj krok do této „těsnosti“ pod morálním ukazováčkem instituce, v níž samotná výkonná moc nedodržuje ani vlastní směrnice. Tento pohled je bohužel krátkozraký, ale přesto rozšířený v dnešní době.
No, pocit tzv. svobody a proveditelnosti všeho a každého z požitků, bez velké konzistence, dostal v posledních dvou letech kvůli Covidu vážný tlumič. Současně lze pozorovat, jak se na sociální scéně objevují nové typy „strážců víry“ s úžasně silnou dogmatikou, doprovodnými zákazy myšlení a mluvení a velmi rychlým dělením lidí na dobré nebo špatné. Dnes jsou kacíři často těmi, kdo mají jiný pohled na téma Covid a související opatření než vy sami. Kvůli velmi emocionálním a vyčerpávajícím debatám se zdá, že někteří jsou ve svých názorech stále více radikalizovaní a znají pouze jedno téma, jehož důležitost nelze prorazit. Ne, mým dnešním tématem by neměla být Covid nebo očkování. Pro mě je jasným znamením poslední doby toto: Všichni, snaživí lidé jsou v nebezpečí stát se farizeji. Podle mého názoru je úplně jedno, zda jde o pravdy víry, nebo dokonce jen o odporné téma Covid. (Nehledě na to, že mezi křesťany je to ještě smutnější, protože bychom to měli vědět lépe.) Každý, kdo četl „rady zkušeného ďábla“ od C.S. Lewise, se s největší pravděpodobností musel každou chvíli smát, když tam popisuje obvyklé ďábelské triky, které používá k odvrácení lidí z cesty s Bohem.
Ďábel není kreativní. Jsem přesvědčen, že pokud nepřítel nemůže přimět člověka, aby přemýšlel a dělal něco otevřeně destruktivního, vzpurného, bezohledného (přemýšlení o něčem vždy přichází před činem), pak se pokusí z něj udělat „koně farizejské stranu“, věřící i nevěřící. Chceme to, co je dobré, snažíme se a jsme vzdělaní. Máme hodnoty, které chceme bránit, a to právem. Pokud se někdo podívá na farizeje v době Ježíše, musí uznat, že i oni měli dobré důvody, aby s extrémní péčí dohlíželi na zachování své kultury a hodnot. V té době zažil židovský lid mimo jiné pouze v nedávné minulosti babylonský exil, přestavbu chrámu, vládu Alexandra Velikého a římskou okupaci a v době Ježíšově reálně hrozilo oslabení nebo ztráta identity, a to jako lidem milovaným a vyvoleným Bohem. Pečlivě se tedy snažili zachovat a dohlíželi na dodržování 613 přikázání a myslím si, že původní obava byla dobrá a oprávněná. Čím déle toto nesmírně namáhavé úsilí trvalo, tím dříve muselo sklouznout k pouhému sledování vnější podoby, ztrátě srdce, lásky k Bohu a společenství s ním.
Věřím, že dnes, jak jako věřící v Krista, tak jako západní společnost v mnohonásobném strádání, jsme v nebezpečí, že se budeme chovat stejně jako farizeové v době Ježíšově, a že nepřítel duší může dosáhnout pomocí této strategie odchylky od cesty s Bohem velkého úspěchu. Neznáme 613 přikázání a není skvělé stát na ulici, modlit se na veřejnosti nebo předvádět náboženský půst – ale jaké jsou vlastnosti moderního farizeismu?
a) První známkou je, že se příliš soustředíme na zevnějšek (jak na to) a zanedbáváme vnitřek, lásku k Bohu a společenství s ním. Všechno, co děláme, nás má přiblížit k Bohu a člověk nesmí ztratit ze zřetele tento zjevný smysl zvláště čas modlitby a další věci, protože to se stává, i když to může znít absurdně.. Pokud máme být upřímní, není ojedinělé, že když se první láska ochladne (srov. Kniha Zjevení 2: 4), člověk se zabývá především plněním svých povinností k Bohu a bere za samozřejmé, že stejně nemůže existovat více než to. Takže se stanete nabílenou hrobkou rychleji, než si myslíte (Srovnej Mt 23,27), aniž byste chtěli něco zlého.
b) Druhá známka farizejství je, že v nás (nebo našich sousedech?) dřímá malý farizej, když jsme sami, jsme zaměstnáni hlavně špatnostmi jiných lidí, ať už v rozhovoru nebo v myšlenkách, v tom už není velký rozdíl. Není pochyb o tom, že někdy je nutné na něco upozornit nebo odsoudit křivdy, ale motivem musí být vždy láska. Rychle rozeznáme, zda tomu tak je, například tím, že si položíme otázku, zda se také modlíme za osobu, jejíž chování kritizujeme. Jinak se můžeme rychle stát těmi, kteří kladou vezmou velká břemena a nehnou ani prstem, aby je pomohli unést. (Srovnej Mt 23,4)
c) A třetím a posledním charakteristickým znakem farizeje, kterému se chci dnes věnovat, je, když se na konci dne budeme starat hlavně o sebe a své vlastní úspěchy. K tomu doslova lákají ty velké modlitební seznamy, novény, poutě, množství speciálních setkání v církvi a další věci. Ty věci samy o sobě nejsou špatné, ale je špatné je užívat, abychom si vybudovali vlastní ego a pak si mysleli, že jsme lepší ve srovnání s ostatními. Pak zapomínáme, že všechno je Boží milost, stejně jako náš dar víry.
Myslím, že je dobré se občas v těchto záležitostech osobně podívat na sebe, místo abychom soucitně kroutili hlavou nad biblickými farizeji. Pokud nemáme lásku, je vše jen hluk bez jakékoli síly. Končím slovy papeže. Benedikt XVI. Ze 13. února 2011:
Ježíš vysvětluje: Nemysli si, že jsem přišel zrušit zákon a proroky. Nepřišel jsem zrušit, ale splnit. A na adresu svých učedníků dodal: Pokud vaše spravedlnost nebude mnohem větší než spravedlnost zákoníků a farizeů, nepřijdete do nebeského království (Mt 5, 17,20) ). Co je ale tato „plnost“ Kristova zákona a tato „větší“ spravedlnost, kterou požaduje?
Ježíš to vysvětluje řadou kontrastů mezi starými přikázáními a svým způsobem, jak je znovu předkládat. Pokaždé, když začne: „Slyšeli jste, že starověkům bylo řečeno …“ a pak řekne: „Ale já vám říkám …“ Například: „Slyšeli jste, že předkům bylo řečeno: Nezabiješ, kdo však někoho zabije, bude souzen. Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozhněvá na svého bratra, bude souzen “(Mt 5,21-22). A tak mluví šestkrát. Tento způsob mluvení udělal na lidi obrovský dojem. Byli šokováni, protože to „ale já vám říkám“ se rovnalo tvrzení, že má stejnou autoritu Boha, pramene zákona. Novost Ježíše spočívá v podstatě v tom, že on sám „plní“ přikázání s Boží láskou, s mocí Ducha svatého, který v něm přebývá. A skrze víru v Krista se můžeme otevřít dílu Ducha svatého, který nám umožňuje žít božskou lásku. Proto se každé přikázání ukazuje jako požadavek lásky a všechna přikázání jsou opět shrnuta do jediného přikázání: Máš milovat Boha celým svým srdcem a máš milovat svého bližního jako sám sebe. „Láska je tedy naplněním práva“, píše sv. Pavel (Řím 13:10). “
