„Nejsvětější Srdce Páně“ – termín náboženské úcty, označující Kristovu lásku ke všem lidem. Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova slaví církev třetí pátek po letnicích.
Náznaky kultu k Nejsvětějšímu Srdci Páně lze nalézt již v prvních staletích křesťanské éry u církevních Otců. Odvolávají se především na biblické citáty z Janova evangelia. Též středověká zbožnost navázala na kult Ježíšova Srdce. S teologickými úvahami na toto téma se lze setkat ve 12. století nejprve v ojedinělých případech např. u Anselma z Canterbury, Bernarda z Clairvaux, ve větší míře ve 13. století u Alberta Velikého, Bonaventury. Nemalý význam pro rozvoj kultu měla mystika 13. a 14. století reprezentovaná osobnostmi jako např. svatá Luitgarda, Mechtilda Magdeburská, sv. Gertruda Veliká či Jindřich Suso, později se šířil hlavně zásluhou sv. Jana Eudese (1601-1680), a následně především díky sv. Markétě Marii Alacoque (1647-1690), která po řadě vidění doporučila křesťanům praxi prvních pátků v měsíci.
Dnešní úcta k Ježíšovu srdci Ježíšovu a slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se však váže především ke zjevením, kterých se dostalo sv. Markétě Marii Alacoque, francouzské řeholnici, v burgundském klášteře Paray-le-Monial, viz výše. Po sedmnáct let, počínaje 27. pronsincem 1673, se jí vracelo vidění Ježíšova srdce na planoucím trůnu, obtočeného trnovou korunou, symbolizující rány způsobené lidskými hříchy. Ježíš požádal sestru Markétu, aby přistupovala ke svatému přijímání každý první pátek v měsíci a aby pátek po slavnosti Corpus Domini byl připomínán jako svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Zastáncem pravosti Markétiných zjevení a šiřitelem úcty k Ježíšovu srdci se stal jezuita, později rovněž svatořečený, Claudio de la Comlombiere.
Zjevení sv. Markéty potvrzovala spiritualitu, kterou již v předchozích desetiletích šířil sv. Jan Eudes, francouzský řeholník, který je autorem mešních textů ke cti Neposkvrněného srdce Mariina (poprvé slouženo v roce 1648) a Nejsvětějšího srdce Ježíšova (1672). Tovaryšstvo Ježíšovo, se svou hustou sítí domů a kolejí po celé Evropě, přispělo pak k rychlému rozšíření tohoto kultu na konci 17. a počátku 18. století. Nicméně v 18. století jej poznamenaly spory s jansenisty, kteří považovali úctu k Ježíšovu tělesnému srdci za modloslužebnictví.
Kongregace pro posvátné obřady v roce 1765 však potvrdila, že Ježíšovo tělesné srdce je symbolem lásky, což později potvrdil také papež Pius VI., když v bule Auctorem Fidei (z 28. srpna 1794) zdůraznil, že uctíváme srdce nerozlučně spojené s Osobou Slova, tedy s Ježíšovým božstvím. Teprve v roce 1856 papež Pius IX. rozšířil svátek na celou církev a úcta k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu se projevila v záplavě nových laických i řeholních společenství a nových stavbách k jeho cti, z nichž nejslavnější je Sacre Coeur na pařížském Montmartre.
