Mk 4,14 – 4,20 Rozsévač rozsévá slovo. Těmi na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, (se rozumějí) ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o slovo do nich zaseté.
Podobně je tomu u těch, kde se rozsévá na skalnatou půdu: když to slovo slyší, hned ho s radostí přijmou, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají.
U jiných se rozsévá do trní: ti slovo slyší, ale světské starosti, záliba v bohatství a všelijaké jiné vzniklé touhy slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
Těmi pak, u nichž je zaseto do dobré půdy, (se rozumějí) ti, kteří slovo slyší a přijímají a přinášejí užitek: třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný.“
Jako křesťané se po vyslechnutí výkladu Podobenství o rozsévači cítíme často jako ti, kterých se týká poslední pasáž výkladu. Máme pocit, že jsme ti, kteří rozhodně přinášejí užitek. Asi si tak každý říkáme: „Možná nepřinášíme ten užitek stonásobný, ale i ten třicetinásobný není špatný výkon, a to by mělo stačit, ne.“
V této spokojenosti sama se sebou je možná na čase nabídnout jiný pohled, jak je patrné v názvu, možná pohled, který se nám hodí při zpytování svědomí, ne jako náhrada desatera nebo zpovědního zrcadla. ale jako takový doplněk, který nás docela spolehlivě probudí právě z té samolibé spokojenosti.
Pohlédněme na svůj život jako na soubor jednání, kdy každé z nich bychom měli zařadit do jedné z těch kategorií (na okraji cesty, na skalnatou půdu, do trní, do dobré půdy). Jaké jsou to tedy kategorie? Jak je pojmout? Jak jim rozumět v běžné realitě našeho života?
1. Na okraj cesty – To je poměrně široká oblast jednání v oblastech nad kterými jsme ještě moc nepřemýšleli. Víme, že je to v evangeliu, víme, že o tom něco bude v katechismu, ale ten rozměr vztahu k našemu životu se tam neobjevil. Prostě jsme se neptali, jak správně jednat podle zásad: Kdo se moc ptá, moc se dozví. – Kdo moc přemýšlí, ten odhalí moc problémů. – Co oko nevidí, srdce nebolí. Jenže ačkoliv je zásadní poučkou – Nevědomost hříchu nečiní – pak se zcela jistě nejedná o nevědomost, která je produktem lenosti, vypočítavosti, pohodlnosti. Zaviněná nevědomost je totiž sama o sobě dost závažným hříchem. Tedy odhalení těch oblastí jednání, na které jsme se, lidově řečeno, vydlábli nám značně pomůže, snažme se je odhalit, protože pak budeme potřebovat ještě dostatek času, aby naše jednání, v tom co odhalíme, odpovídalo Boží vůli a přineslo to patřičný užitek.
2. Na skalnatou půdu – Tuto oblast jednání bychom mohli charakterizovat větou: „Víme jak je to správně, ale….“ Zkrátka v evangeliu, v katechismu, nebo při četbě jsme poznali jak to má být, ale správné jednání je nepopulární, nepohodlné, složité, vůbec se nám nelíbí a naopak nás láká opak, a tak to hodíme za hlavu. Pak si říkáme pro uklidnění mysli: „Nikdo není dokonalý, tak se z toho pak vyzpovídám.“ Ale ono to tak nefunguje, ono je totiž stále rozdíl mezi tím jednat správně a opravit zpovědí.
3. Do trní – Je oblastí dosti podobnou té předchozí. Mohly bychom říci, že rozdíl je jediný – Neozve se svědomí. Víme jak to má být, ale prostě už jsme se v tom špatném tak zaběhli, že nenastane žádná reflexe a prostě jedeme v zajetých kolejích.
4. Do dobré půdy – Čím je tato oblast rozsáhlejší, tím je to lepší, o tom není debat. Je to ta oblast, která je, jak má být, tady Ježíšovu učení a příkladu odpovídá naše jednání. Je to tedy tam kde jednáme správně podle Boží vůle. Nicméně i tam je úroveň jak moc se daří jednat. To je to – stonásobný, šedesátinásobný, třicetinásobný. Snažíme se opravdu jednat, co nejlépe? Uvědomujeme si, že je i na místě vděčnost tomu, který dává své dobré dary, které jsou k dobrému jednání nezbytné?
Každý asi pochopil, že smyslem křesťanského života je, aby všechny oblasti, nebo alespoň většina našeho jednání v mnoha konkrétních situacích byla přiřaditelná do té poslední kategorie – zaseto do dobré půdy. A do té doby než tomu tak bude, máme plné ruce práce. Přeji nám všem hodně úspěchů.
P. Anselm.
