Advent je čas přípravy na svátky Božího narození. Čím dál častěji jsou ale vánoční svátky oslavovány bez připomínání si té podstatné události: Vtělení Božího Syna. Ježíš najde nakonec místo v jesličkách pod vánočním stromečkem, ale mnohem hůře už hledá místo v lidském srdci. Jak se máme připravit na setkání s ním? Proč prožíváme adventní čas? Ta otázka vypadá až nesmyslně, vždyť dobře víme, že adventní doba je časem očekávání Božího narození. Spojujeme ji s roráty, které nám představují symbolický význam kontrastu světla a tmy.
Během adventu mnozí prožívají své pravidelné duchovní obnovy, důkladně se připravují na svátost smíření, to všechno proto, aby se na ten významný den, den Božího narození, dobře přichystali. A co během roku? Tak často nám ve spěchu všedních dní chybí čas na to, abychom si uvědomili, že i teď, letos, je třeba se zastavit, abychom se mohli správně začít připravovat na svátky Božího narození. Je důležité uvědomit si rozdíl v tom, jak prožíváme slavnostní dny, které jsou spojeny s naším „obyčejným“ životem (například narozeniny), a jak prožíváme důležité svátky a slavnosti liturgického roku.
První adventní nedělí začíná nový liturgický rok. Je třeba vidět, že liturgický rok není totožný s rokem kalendářním. Kalendáře obou roků, liturgického i tzv. občanského, odkazují na různé významné události naší minulosti. Mnohým z nich dává naše křesťanská tradice v liturgickém prožívání nový rozměr. Díky spojení s liturgií a oslavou v Církvi si lidé nepřipomínají pouze minulost, ale jsou přímo vtaženi do aktuálního času toho, co svátek či slavnost připomíná. A děje se to teď, znovu, aktuálně a tady. Je tedy možné v tom vidět též eschatologický rozměr.
Proto když prožíváme advent a Boží narození, stáváme se díky liturgii přímými účastníky událostí, spolu s proroky nasloucháme přislíbením, která pro nás (a ne pouze pro lid Izraele v čase proroků) připravil Bůh. Společně s proroky, Marií i Josefem odkrýváme velké tajemství Vtělení Boha. V adventní době nás chce Bůh připravit ne pouze na to, že se v Betlémě narodí dítě, ale že se tam narodí Dítě, které je zároveň Bohem i člověkem. Znamení, která se k tomu váží, mají poukázat na velikost Boží a Božího díla. Během adventu nás všechny liturgické texty přibližují k tomu velkému tajemství.
Čteme slova proroků. Prorok je člověk, který mluví, volá, ale ne svými slovy. Jeremiáš píše: „Kdo má mé slovo, ať mluví mé slovo pravdivě. Co je slámě do obilí? je výrok Hospodinův“ (Jer 23,28). Prorok je Božím hlasem, ale především je tím, kdo Bohu naslouchá, přijímá a uchovává každé slovo, které Bůh posílá, a předává je lidem. Kdybychom chtěli udělat jakousi zjednodušenou analýzu smyslu všech biblických proroctví, pak bychom viděli, že část z nich je ryze mesiánského charakteru (bezprostředně ohlašuje příchod Mesiáše) a část přináší morální poselství (dává návod na správnou přípravu lidského srdce, které má přijmout Mesiáše). Nechť je adventní čas pro nás časem příprav. Připravujme se na Boží soud a také na krásné a důstojné oslavení svátků Narození Páně. Pomůže nám v tom Matka Boží, která jako první očekávala narození svého Syna. Ale i my máme být pohotoví a bdělí.
(Převzato z RC Monitor)
