První přikázání v desateru bereme nějak samozřejmě. Přiznejme si, že většinou nám první slova modliteb unikají a člověk je říká velmi zběžně, ať je to modlitba Páně – Otče náš, nebo Zdrávas Maria. A právě v prvních slovech často bývá skryta největší krása a vlastní poselství. Ne jinak je tomu i v desateru Božích přikázání. Je pravdou, že naše katechizmové: „V jednoho Boha věřiti budeš“, v Písmu sv. nenajdete. Sv. Augustin některá dlouhá přikázání zjednodušil do krátkých formulí. Ale právě u prvního přikázání se nám vytratila uvozující věta celého desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mě.“ Nejprve něco udělal Bůh, udělal z Izraelity svobodného člověka, ale tuto svobodu mohl žít jen v závislosti na Hospodinu a v poslušnosti jeho přikázání.
Nám se trochu vytrácí dar věčného života, zaslíbené země. Svého cíle – spásy – mohu dosáhnout jen v závislosti na svém Bohu. Zachovávání Božích přikázání mě k tomu uschopňuje. Je to tedy návod, jak žít, abych měl jistotu , že svůj život žiji tak, abych se neminul cílem spásy. Ježíš shrnul povinnosti člověka k Bohu těmito slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Víra je tedy odpovědí na Boží povolání nebo chcete-li obdarování, kterého se mi dostalo. Mnoho lidí chápe víru pouze v rozumové rovině, uznání, že Bůh existuje. To víra křesťana předpokládá, ale je to málo.Spíše bychom mohli vyjádřit víru jako důvěru. Člověk Bohu důvěřuje a spoléhá se na jeho slova. A zde je něco, co často dělá potíže. Spolehnutí oproti našim lidským výhodnějším řešením. Mnoho lidí si neuvědomuje, že ono spolehnutí se na Boha i tam, kde se nám zdají jiné cesty lepšími, je to, co dělá víru vírou. A dokonce si musíme říci, že v životě přijdou chvíle, kdy člověk bude muset zavěsit i svou existenci, naplnění lidského života na Boha. Velkým biblickým příkladem víry je Abrahám a jeho dvě zkoušky.
Jsou příklady z minulosti, kdy mnoho lidí pro menší výhody, které nabízel či nabízí nějaký režim, dokáží svou víru skrývat nebo kličkovat. Lepší by bylo říci, že víru nemají. Nespoléhají se na Boha a jeho vůli i pod někdy malým tlakem ustupují z věrnosti Bohu. Dnešní doba útočí jinými zbraněmi. Může jít ale i o cestu mamonu – majetku a peněz. Mnoho lidí – podnikatelů – nemá čas chodit do kostela. Nedokáží zavěsit svůj život a spolehnout se na Boží přikázání. I když budou mít méně, tak budou realizovat svůj život směrem k věčnosti. Věčný život je klíčové slovo, nakolik Bohu věříme, natolik se dokážeme vzdát pozemských hodnot pro věčné.
První přikázání zahrnuje tři ctnosti – víru, naději a lásku. Děti v náboženství se učí, že ctnost – mravní kvalita – dobrý návyk, stojí ve středu mezi dvěma krajnostmi. Nedostatek víry způsobuje hřích nevěry nebo pochybování o víře. Nemyslí se těžkosti ve víře, které naopak mohou být znamení skutečně žité víry. Nejasnosti ve víře je třeba odstranit poučením. Na druhé straně, kdy se víra vymyká zdravému rozumu, stojí hřích pověry (pátek třináctého, černá kočka přes cestu atd.) Ale pozor může se jednat o úchylku náboženského cítění, když se normální zbožnosti přikládají kouzelná účinnost (když se pomodlíš tolikrát tuto modlitbičku a u toho rožneš tolik svící, tak vysvobodíš tolik duší). Všimněte si toho posunu. Opravdová zbožnost přetváří ducha člověka, aby byl hoden Boží milosti. Tyto způsoby zbožnosti však chtějí působit magicky. Na základě vykonaného skutku získat nadpřirozené dobro. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením, bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry.
Naděje je jistota, že Bůh mi dá vše potřebné milosti pro dosažení věčného života. Je spojena s bázní – neurazit Boží lásku a přivolat trest. Nedostatkem naděje je hřích zoufalství. Člověk přestává doufat, že mu Bůh pomůže, aby dosáhl spásy. Nebo nedoufá v odpuštění hříchů. Na druhé straně stojí hřích opovážlivosti. Člověk si myslí, že se spasí sám, nebo přehnaně spoléhá na Boží všemohoucnost nebo milosrdenství.
Poslední božskou ctností je láska. Láska k Bohu nemá horní hranici, vždy bude nedostatečná. Je dobré si připomenout slova P. Ježíše: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Mnoho křesťanů se snaží dělat kdovíjaké pobožnosti a poutě a zapomínají, že nové přikázání P. Ježíše zní: „Milujte se navzájem, jako já jsme miloval vás.“ Láska k Bohu není co do intenzity našeho citu, ale do ocenění (mít Boha a jeho přikázání jako největší hodnotu). Nedostatek lásky je hřích nevděčnosti, lhostejnosti, vlažnosti a omrzelosti nebo lenosti k duchovním věcem. Vážný hřích je nenávist vůči Bohu.
Proti těmto hříchům je třeba postavit kult klanění, kdy člověk uznává Boha jako svého Pána. Uznává také svou nicotnost tvora. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa (sláva, majetek, kariéra). Postoj klanění se v základu uskutečňuje v modlitbě. Modlitbou stavíme hráz proti nevděčnosti, lhostejnosti, vlažnosti a omrzelosti ve vztahu k Bohu. Modlitbou projevujeme svou víru, důvěru, závislost na Bohu. Je pravdou, že náš život v mnohém nesplňuje Boží požadavky, tak alespoň musíme Bohu říkat, že se o to chceme snažit a vyprošovat si jeho pomoc. Řekni mi, jak se modlíš a já ti řeknu, jakou máš víru. Pokud člověk nemá potřebu pravidelné modlitby, tak jeho víra buď má velké trhliny, nebo ji vůbec nemá. Víra není jen záležitostí neděle, ale i všedního dne, proto je třeba denně se modlit!
Čeká na nás další seznam hříchů proti prvnímu přikázání. Ale zvláště v prvním přikázání, více než u jiných, platí ne tolik, co člověk nemá dělat, ale naopak co má dělat. Jinými slovy pokud o svou víru pečuji, modlím se, vzdělávám se (náboženství u dětí) a snažím se podle víry žít, tak si vytvářím správný postoj, který mě dokáže vyvarovat úchylek ve víře. Ne nadarmo se říká, že svědkové Jehovovi nejvíce získávají mezi vlažnými a nevzdělanými křesťany.
Modloslužba se netýká jen uctívání nepravých kultů, klanění se nějakým bůžkům. Ona na sebe bere nové podoby. Například peníze, moc, rozkoš, stát … „Nemůžete se klanět Bohu i mamonu.“
Věštění a magie – snaha o ovládnutí duchových sil pro službu člověku. Odhalovat budoucnost. Oblast, která je Bohem zakázaná a nejen, že zatěžuje hříchem, ale může i vážně narušit psychiku člověka. Jedná se o uchylování k horoskopům, astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se různých médií, nošení amuletů. Do této oblasti patří také čarodějnictví a spiritismus. Je třeba být na pozoru u tzv. přírodních léčebných metod – léčitelé – aby jejich léčba nezabíhala do této oblasti či homeopatie.
Hříchy proti úctě k Bohu je svatokrádež a svatokupectví. Svatokrádež je znesvěcení posvátných věcí, osob a míst, nedůstojné zacházení se svátostmi (zapření těžkého hříchu ve zpovědi, sv. přijímání v těžkém hříchu), ukradení věci, která je dána Bohu (obraz z kostela). Svatokupectví je kupování nebo prodávání Božích darů a milostí za peníze. Lidé chodí „zaplatit za mši“. Mše se nedá zaplatit, ale tím penízem vyjadřují obět, kterou dávají Bohu za odsloužení mše.
Poslední problém je ateizmus, který je kolem nás tolik čitelný. A to je vždy důvod k zamyšlení pro nás křesťany. Lidé by skrze náš život měli přicházet k poznání Boží existence a jeho dobrotě. Jak to říká P.Ježíš: „Aby lidé viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích.“
