Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. (Sir 15,16)
Je možná tak trochu překvapením pro nás slyšet v nedělním čtení tato slova Písma, neb často slýcháme tak trochu zmatečný názor, že desatero je ideál, který nemůžeme ve svém životě naplnit, ale jen se k němu blížit. Nicméně tento názor vznikl jakousi konfuzí – smíšením dvou věcí. Ano Ježíš a jeho životní příklad je pro nás stálou inspirací a s veškerou svoji snahou se k němu pouze blížíme, ale není tomu tak s desaterem, které bylo dáno člověku, aby ho naopak plnit mohl, tedy je pro něho dosažitelnou cestou.
Nakonec tak to nalézáme i v evangeliu, kdy k Ježíšovi přichází jistý mladík s otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt, 19, 16) a dostává odpověď: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ (Mt 19, 17). A když pak zaslechne od mladíka, že tato přikázání zachovává od svého mládí, pohlédne na něho s láskou.
Je tedy nabíledni, že desatero, jako pomůcka k našemu životu s Bohem, není idealistická, ale realistická. Neznamená to sice, že člověk nemůže padnout, nebo škobrtnout na své životní cestě i v těchto otázkách, ale není to ideál, který by pro něho byl nedosažitelný.
Jinak je tomu s Ježíšovým příkladem, ano celý život se máme snažit, abychom byli jako On. Tento příklad pak je ideálem a náplní pro celý náš život, a je to tak proto, aby vytvářel v našem křesťanském životě tíhnutí ke stále větší podobnosti s ním. Tady si máme uvědomovat onen ideál a jeho důležitost pro to, aby náš život s Bohem dělal pokroky. Zde si máme uvědomovat, že nikdy nenastane fáze, kdy si budeme moci říci: „Tak už jsme dosáhli toho, čeho je třeba, teď už to jen udržet a nepokazit.“
Velice krásně to shrnuje Jan Pavel II: „Ježíš ukazuje, že přikázání nesmějí být chápána jako minimální mez, kterou nelze překročit, nýbrž spíše jako cesta otevřená pro morální a duchovní pouť k dokonalosti, jejíž duší je láska (srov. Kol 3, 14)“. (Srov. Jan Pavel II., enc. Veritatis splendor, 6–VIII–1993, 15.)
