P. Bernward Deneke FSSP
Lidé dnes hojně přistupují k přijímání, a to pokud možno co nejčastěji. Na to jsme si už dávno zvykli. Kdo se účastní mše svaté a nejde k přijímání, nemusí to mít vždy lehké. Iritující pohledy druhých náštěvníků, dokonce i samotného celebranta nejsou vyjimkou. Jeden věřící mi vyprávěl, že kněz šel za ním až do zadní části kostela, aby mu umožnil „účast na společné večeři“, jak řekl. Až dojemná pastorační péče o ztracenou ovci …
Jsou místa, kde slyšíme výzvu: „Ježíš zve všechny a neklade si žádné podmínky. Nikoho nevylučuje. Pojďte všichni, jeze a pijte!“ Tedy jiné náboženské vyznání a nespořadáný způsob života nemají prý tvořit žádnou překážku. Ostatně, jeví se to jako logické, pokud někdo vidí v přijímání jen náboženské občerstvení, viditelné znamení společenství Ježíše s lidmi. Byla by to jistě zvláštní hostina, na které by se někteří museli spokojit s tím, že mohou jen přihlížet.
Zcela jinak to však vypadá, jestliže se na našich oltářích skutečně podává plod výkupné oběti a tímto plodem je sám Ježíš Kristus, který podává sám sebe těm, kteří chtějí žit skrze Něho, s Ním a v Něm. A právě toto nás učí naše víra.
Se vším důrazem žádá sv. Pavel Korinťany, aby zkoumali sami sebe před přijetím Těla a Krve Páně, protože ten, kdo nehodně jí a pije, odsouzení si jí a poje, protože nerozlišuje Tělo a Krev Páně (1 Kor 11,28n).
Ke zkoumání a rozlišování potřebuje věřící kritéria; objektivní měřítka, aby mohl získat jistotu, zda přistoupit k svatému přijímání v tom kterém případě je vhodné, nebo spíše nepřiměřené, nebo dokonce hříšné. S politováním musíme konstatovat, že taková poučení jsou spíše řídká. Církevní představitelé vycházejí svévolně vstříc ve věcech, pro které nemají oprávnění, ve kterých nemohou počítat s Božím souhlasem, a zamlžují současně základní otázky víry a života. Uvedeme si proto základní připomínky pro přijetí svatého přijímání:
1. Tělo Páně může přijímat jen pokřtěný věřící katolík. Nutným předpokladem pro všechny ostatní svátosti je křest, příslušnost ke katolické církvi, souhlas s plným obsahem víry, protože mezi mystickým a eucharistickým Kristovým Tělem je podstatný vztah.
2. Svaté přijímání je „svátost živých“. To znamená, že přijímájící nesmí být v žádném případě ve stavu těžkého, pro žvot milosti smrtelného hříchu. Kdo se delší dobu nezpovídal, udělá lépe, když se očistí nejdříve ve svátosti pokání, i když si není vědom vážného provinění.
3. Aby Tělo Páně bylo odlišeno od obyčejného pokrmu, vyžaduje se od pradávna dodržení „eucharistického půstu“. Dnešní předpis vyžaduje minimálně půst jednu hodinu. To ovšem znamená, že je možno od bohatě prostřeného stolu přímo přistupovat ke stolu Páně. Z tohoto důvodu je vhodné doporučit, aby v rámci dobré přípravy byl zachován delší půst, tedy např. tři hodiny, a tak se vědomě zdůraznila plná příprava komunikanta.
4. Nikdo nepřistupuje ke svatému přijímání, protože „všichni“ přistupují. Skupinový nátlak a pouhá rutina nepřicházejí proto v úvahu. Jak je známo, mnoho největších světců nepřistupovalo k svatému přijímání denně ( odvou přijímáních v jednom dnu ani nemluvě). Čím častěji někdo chce přistupovat, tím více musí usilovat o živou eucharistickou víru, úctu a klanění. Pravá touha po spojení s Ježíšem ho musí oživovat, spojovat ho dokonaleji s jeho vůlí, posilovat jeho růst v lásce a v poslušnosti vůči Božím přikázáním.
Tyto pokyny jsou sicev příslušných rubrikách a představují něco závaznějšího než soukromý názor autora. Představují stanovisko a pokyn církve. Mnozí představitelé to však zamlčují, někdy i překrucují, takže se jeví jako soukromý názor nějakého přísného kněze. Ale to si vzhledem k nejvyššímu a nejsvětějšímu dobru, jakým je Tělo Páně, nemůžeme dovolit.
Přeložil Lubomír Štula, vyšlo v týdeníku Světlo 19 (2011), č. 40 , s. 5.
