Zajisté. Věříme-li v Boha, pak pouze v jediného, Toho, který stvořil všechny lidi, nevyjímaje ani ateisty; který chce, aby se „všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,3-4); který se narodil jako člověk, aby tuto pravdu dosvědčil (srov. Jan 18,37), který se vrátí a bude Soudcem všech lidí. Platí však také, že kdybychom ateistovi položili otázku, zda s námi sdílí našeho Boha, pak by nám s největší pravděpodobností odpověděl, že nikoli. Přesvědčovat jej o opaku a tvrdit mu, že je anonymním čili neuvědomělým křesťanem, by bylo hloupé a poněkud vlezlé. Na druhé straně to, co mají ateisté rádi nadevše, my křesťané určitě nemáme mít na místě Boha. To je velmi prostý fakt, který neprotiřečí vzájemnému respektu a platí i pro vztah křesťanů a hinduistů nebo křesťanů a muslimů.
V minulém čísle Katolického týdeníku (2015/50 z 8. prosince 2015) vyšel článek nazvaný Máme s muslimy stejného Boha?, kde mons. Tomáš Halík píše, že „muslimové nám křesťanům dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům“, což vzápětí dále vysvětluje: „také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali Starý zákon) rozumíme jinak – a samozřejmě narozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté.“ Nikdo nechce mons. Halíkovi upírat jeho přesvědčení. Naopak, příměr, který formuloval, je užitečný k ujasnění si toho, čím je a čím není křesťanství. Své přirovnání poměru křesťanů k Židům či ke Starému zákonu, jak tuto část Písma nazval apoštol Pavel (2 Kor 3,14), s poměrem muslimů ke křesťanům, potom autor dokládá následujícím příkladem: „V Bibli můžeme jakožto Boží příkazy také najít strašné věty“ – říká a bez uvedení pramene uvádí slova o „blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu“. Doplňme, že tato slova jsou vzata ze Žalmu (137, 9), tedy ze Starého zákona.
Tento příměr i při nejlepší vůli působí dojmem teologického přešlapu jednak ve vztahu k judaismu, který citovaný verš už dávno nevykládá doslovně, a jako hrubý faul ve vztahu ke křesťanství. Křesťan totiž ví, že rozhodujícím pramenem určujícím obsah jeho víry je Nový zákon a přesněji Ježíš Kristus, který svými slovy i skutky vykládá texty Písma; nejpůsobivěji zdrceným Emauzským učedníkům. Evangelia ani listy apoštolů k násilí nejenom nikde nepodněcují ani jej neoslavují, ale několikrát násilí výslovně zapovídají, a to nikoli pouze slovy, ale také činy, z nichž největším je ukřižování a smrt, které zakladatel křesťanství podstoupil, aniž by se bránil před nespravedlností, což by samozřejmě mohl, kdyby nechtěl smířit všechny lidi s Bohem. Opomenutí této skutečnosti při porovnávání islámu a křesťanství vyvolává nemalé rozladění a připomíná spíše nějakou obskurní intelektuální hru, protože zamlčuje, ba deformuje samu podstatu křesťanství. Jednoduše řečeno: křesťan si nemůže plést Starý zákon s Novým a sugerovat, že „muslimové dělají křesťanům přesně to, co křesťané Židům“, neboť to je totéž jako tvrdit, že Mohamed opravuje a doplňuje křesťanské zjevení přesně jako Ježíš Kristus židovský Zákon.
Výroky podněcující k násilí, jež jsou součástí Koránu napsaného sedm set let po Kristu, např. příkaz tlouci neposlušné manželky (Korán 4:34) nebo potírat ty, kdo věří, že Mesiáš je synem Boha (Korán 9:30), zkrátka nelze klást na stejnou rovinu s podobnými starozákonními výroky napsanými skoro dva tisíce let před sepsáním Koránu, byť je pravdou, že Korán obsahuje rovněž krásné věty.
Nový zákon nikde k násilí proti bližnímu nepodněcuje a je příznačné, že tuto skutečnost nahlížejí někteří evropští ateisté. Upírat jim tento pravdivý postřeh je málo dialogické, ba arogantní, a vyvolává pochopitelnou nevoli. Spíše je třeba na tuto intuici navázat a rozvinout ji. Podobně jako to činí Druhý vatikánský koncil v deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, která sice není učebnicí religionistiky a neříká o nekřesťanských náboženstvích úplně všechno, ale podává určitý praktický návod na podporu „jednoty a lásky mezi lidmi a také mezi národy“ (Nostra aetate, 1).
O to se pokusil v jedenáctém století muslimský panovník Mauretánie Al-Násir, který poslal k papeži Řehoři VII. kněze Servanda s prosbou, aby jej papež pro křesťany jeho země vysvětil na biskupa. A papež Řehoř VII., velký bojovník za investituru, tedy za právo církve rozhodovat o jmenování biskupů, muslimskému panovníkovi vyhověl a roku 1076 odpověděl krásným listem, ve kterém mimo jiné píše: „Lásku si My a Vy dlužíme více, nežli ji dlužíme jiným národům, poněvadž uznáváme a vyznáváme, byť – pravda – různým způsobem, Jediného Boha, kterého my denně chválíme a ctíme jako stvořitele a učitele tohoto světa podle slov apoštola: On je náš pokoj, On učinil ze dvojího lidu jeden jediný (Ef 2,14).“
Mír nenastolí zpolitizovaná, mondénní verze křesťanství, nýbrž křesťanství žité a hlásané v plnosti, jak to ukazuje příklad Jeho zakladatele, tedy konkrétní láska v pravdě. Jakkoli je totiž mír mezi křesťany a muslimy žádoucí, nelze jej budovat na nových pochybeních a omylech, i když se zdají revoluční.
Převzato z Radio Vaticana
