Nedělí devítník, kterou letos slavíme 16. února, vstupujeme do vrcholného období církevního roku, do velikonočního cyklu. Český název této neděle je odvozen od skutečnosti, že je první z devíti nedělí před Velikonocemi – oslavou nejvyšší události dějin spásy, Ježíšova vítězství na hříchem a smrtí. Latinsky se nazývá Septuagesima (sedmdesátý den). Po ní následuje v předpostní době jako první neděle po devítníku tzv. Sexagesima (šedesátý den) a pak druhá po devítníku jako Quinquagesina (padesátý den před velikonocemi). Tyto názvy převzaté z řeckého východu vycházejí z počítání v desítkách (a zaokrouhlují směrem nahoru. Ve skutečnosti se jedná o 63., 56. a 49. den.)
Pak už Popeleční středou začne postních čtyřicet dní neboli Quadragesima. Tak se nazývá liturgické období až do páté neděle postní. Poslední dva týdny před Velikonocemi nesou název Tempus Passionis neboli doba utrpení.
Již v neděli Septuagesima vždy začínala volba čekatelů na křest. Vážný ráz předpostní doby, která se halí do kající barvy a odkládá jinak samozřejmé výrazy a projevy radosti, jakoby nás také varoval před přehnanými, pohanské výstřednosti připomínajícími obyčeji tzv. masopustního období. Naše pozornost se má obrátit k závažným skutečnostem dějin naší spásy. Člověk vyhnaný z pozemského ráje, kam ho Bůh původně postavil, velmi silně pociťoval svou bídu a ubohost a vzýval Boží milosrdenství. Utrpení a smrt jako důsledky hříchu nás těžce tíží. Církev nás proto pozvedá a vyzývá, abychom se zamysleli nad svým duchovním stavem, ještě horlivěji se modlili a vysílali k Bohu své prosby o pomoc a záchranu.
Naše bída je hluboká, horší, než si uvědomujeme. Byla by beznadějná, kdyby ihned po pádu prarodičů Bůh Otec neslíbil Spasitele. K němu obrací Církev náš zrak, za ním kráčíme vstříc Velikonocům. Zatímco si uvědomujeme svou ubohost a hříšnost, vlévá do našich duší sílu naděje založené na víře ve Vykupitele.
Musíme proto dbát zákonů vykoupení. Spása je nezasloužený dar, který nám získal Kristus. Na jeho nabídku máme odpovídat usilovnou prací, jak o tom mluví tuto neděli evangelium o dělnících na vinici nebeského Hospodáře.
Původní mešní texty pro neděli Devítník
Introit vyjadřuje výrazně přechod do období kajícnosti: Obklíčily mě smrtelné úzkosti, bolesti pekla mě obklíčily. V soužení jsem vzýval Hospodina a vyslyšel můj hlas ze svého svatého chrámu (Ž 17, 5. 6-7). Na úzkostný povzdech však navazuje vzbuzení naděje, kterou vyjadřují slova oddané modlitby: Budu tě milovat, Hospodine, má sílo: Hospodin je má tvrz, mé útočiště a můj vysvoboditel.
Orace má rovněž charakter kající modlitby a doplňuje tak Introit ve svém přiznání: spravedlivě trpíme za své hříchy. Tato modlitba obsahuje základní prvky kajícnosti: uznává pokorně vinu a přijímá zasloužený trest:
Pane, prosíme, dobrotivě vyslyš, prosby svého lidu, když spravedlivě trpíme za své hříchy, abychom dosáhli osvobození pro slávu tvého milosrdného jména.
Epištola (1 Kor 9, 24-10, 5) přechází od trpné stránky kajícnosti a zdůrazňuje, co je třeba nyní konat. Apoštol se odvolává na obraz z někdejších isthmických závodů a vybízí nás, abychom se stejně vážně jako závodníci zdržovali všeho, co by naše úsilí o konečné vítězství mohlo ohrozit nebo oslabit. Usilujeme totiž o něco mnohem cennějšího než závodníci: o věnec nepomíjející. Své napomenutí zdůvodňuje varovnou připomínkou Izraelitů, kteří se pro své chování nezalíbili Hospodinu. Poukazuje také na Boží divy, které provázely odchod Izraele z Egypta, především na zázračný pokrm a vodu za skály, které jsou předobrazem Krista a jeho velkých svátostných darů: křtu a Eucharistie.
Graduale posiluje dále naši důvěru ujištěním, že při vší náročnosti obětí a námahy, jaké od nás Pán požaduje, doprovází nás také svou dostatečnou pomocí:
Hospodin je pomocníkem v dobách utrpení. Ti kteří znají tvé jméno, v tebe doufají, protože neopouštíš ty, kteří tě vyhledávají. Navěky nebude zapomenuto na chudáka a naděje ubožáků nebude nikdy marná (Ž 9, 10-11, 19-20).
Tractus (bude po celou kající dobu nahrazovat zpěv k Aleluja) používá první čtyři verše z kajícího žalmu 129: Z hlubin volám k tobě, Pane.
Evangelium (Mt 20, 1-16) přináší známé podobenství o dělnících na vinici a vyznívá na prahu postní a velikonoční doby jako výzva k nové a vytrvalé horlivosti.
Představuje nám nebeského Hospodáře, který každému odplatí podle jeho skutků. Rozhodujícím měřítkem však není doba práce, nýbrž Boží milost a stupeň naší spolupráce s ní.
Na to odpovídají také slova Offertoria: (Ž 91,2)Dobré je oslavovat Boha a opěvovat tvé jméno, Nejvyšší.
Secreta je prosbou o očištění a vyslyšení: Pane, prosíme , abys přijal naše dary a modlitby, očistil nás nebeskými tajemstvími a dobrotivě vyslyšel.
Prastará závěrečná modlitba krásným způsobem prosí, abychom toužili po nejdražším nebeském daru a správě ho přijímali. Tato slova nám znějí, jako by je napsal sv. Pius X.:
Bože, posilni své věřící svými dary, aby tím, že je přijímají, po nich toužili, a tím že je vyhledávají, bez ustání je přijímali.
Převzato z: http://www.jejkov.cz
