Asi každý z nás by si logicky myslel to, co sv. Petr. Ježíš, jako spravedlivý, konající mnoho zázraků a uzdravení, mající soucit s člověkem, relativně populární, přece nemůže trpět. Ne, to nepřipadá v úvahu.
A právě z tohoto pohledu nás začne nejprve vyvádět dnešní mše v prvním čtení. Ukazuje na proroka Jeremiáše: Ten nesejde z cesty kterou mu Bůh vytyčil, věrně jde v Božím poslání a dostává jednu ránu za druhou. Člověk by si řekl. No jo, tak jako prorok, no. Je předobraz Krista, tak asi proto nějakým způsobem je v jeho životě přítomné takové utrpení, vždyť proroci jak svým životem, tak některými svými řečmi na Krista ukazují, a tak on právě tou podobností v nesení kříže. Až potud to jsme schopni skousnout. Dokonce po nějakém tom teologickém objasnění i to, že Ježíš musí trpět, aby nás vykoupil.
Ale pak přijde to co se nám ne a ne líbit: Ježíš dneska upozorňuje jak Petra tak nás, ač jsme v pokušení myslet si právě to, co Petr, že nejen on bude trpět, ale že pokud mu chceme být podobni a dojít k Otci, tak i my musíme přijímat ty své kříže a následovat ho. Jiná cesta než ta jeho tam nevede, protože tou cestou je on sám. A to jsme si mysleli, že díky tomu, že jsme uvěřili, tak všechno bude jednodušší, že prostě díky víře to utrpení bude jen takové decentní a Ježíš v našem životě bude figurovat, jako ten, co rozdává radost a smích.
Zapomněli jsme, že svatý Pavel nás upozorňuje na to samé? Slyšíme: „Do Božího království vejdeme jenom tehdy, když hodně vytrpíme.“ A pak také mluví o víře, která je zkoušena ohni. A když pak popisuje svůj život, pak píše: „Valí se na nás utrpení ze všech stran …“
Co je tedy naší útěchou na cestě učedníka Kristova? Ano jednu naději máme, že ty kříže, co jsou pro nás připraveny od Boha můžeme unést, protože v onom následování on je s námi. A ty kříže pod kterými často padáme, to jsou ty, při jejichž nesení jsme ztratili víru a nebo, a to velice často, padáme pod těmi, které jsme si nachystali sami tím, že se těm, které na nás jako zkoušku klade milosrdný Bůh snažíme vyhnout.
