Bitva u Vídně, známá též jako bitva u Kahlenbergu, je klíčové střetnutí Habsbursko-osmanských válek a jedna z nejvýznamnějších bitev v historii Evropy a křesťanského světa. Proběhla 12. září 1683 a spojené síly rakouských Habsburků, Svaté říše římské a Polsko-litevské unie vedené polským králem Janem III. v ní rozdrtily početně výrazně silnější tureckou invazní armádu a ukončily tak druhé turecké obležení Vídně. Bitva zastavila expanzi Turků v Evropě a otevřela cestu k jejich postupnému vytlačování zpět k Bosporu.
Turecká vojska oblehla Vídeň 14. července 1683. Na základě protiturecké smlouvy mezi Habsburky a Polskem, jejímž duchovním otcem byl papež Inocenc XI., vytáhly městu na pomoc nejen říšské a Habsburské jednotky vedené vévodou Karlem V. Lotrinským, ale rovněž polsko-litevská vojska vedená králem Janem III. Sobieským, který po spojení armád převzal velení.
Vztahy mezi křesťanskými veliteli nebyly bezproblémové, nicméně spory se dařilo držet v rozumných mezích zejména díky obrovskému vlivu papežského legáta Marka z Aviana, který působil u spojených vojsk jako kaplan a duchovní rádce velitelů. Spojenecká armáda přitáhla k Vídni 11. září. Bitva vypukla následující den, když krátce po mši, kterou Marek z Aviana sloužil a při níž mu ministroval sám polský král, zaútočila turecká vojska na teprve se rozmisťující křesťanskou armádu.
Velkovezír Kara Mustafa Paša, který vedl Turky, situaci hrubě podcenil. Zřejmě nevzal dostatečně v potaz, že početní převaha jeho mužů je znehodnocena jejich vyčerpáním a únavou z dlouhého obležení, a každopádně ho ani na okamžik nenapadlo připustit si, že jeho nepřátelé mají nad jeho muži vysokou kvalitativní převahu. Nejenže se příliš neobtěžoval s terénními a opevňovacími přípravami, které by mu poskytly v bitvě výhodu, ale dokonce ponechal v pozicích okolo Vídně a v záloze podstatně více mužů, než by se dalo očekávat.
Křesťané připravili tureckým vojskům drtivou porážku. Celodenní boj večer definitivně rozhodl prudký útok jezdeckých sil spojenců, který vedl osobně polský král na čele obávaných okřídlených husarů. Závěr „podtrhl“ následný vpád části městské posádky do zad dosud bojujících Turků. Kara Mustafa uprchl z boje, nicméně ještě před svým útěkem stihl nechat povraždit zajatce, což vedlo k tomu, že křesťanská strana postupovala rovněž nemilosrdně. Později byl na sultánův příkaz popraven.
Rozdrcení tureckých vojsk ukončilo druhé turecké obležení Vídně a odvrátilo tureckou hrozbu od rakouských zemí. Iniciativa naopak přešla na stranu křesťanů, kteří začali Turky vytlačovat z Balkánu a Uher.
Bitva je považována za jedno z tzv. Mariiných vítězstvích (Jan III. Sobieski prosil před bitvou Pannu Marii o ochranu a pomoc pro své muže) a na její památku slavíme 12. září svátek Jména Panny Marie.
