2. únor slaví tradiční liturgie Církve současně jako slavnost Představení Pána v chrámě a Očišťování nejsvětější Panny, které Zákon ukládal 40. den po porodu. Váže se tedy ještě k vánočnímu mysteriu.
Je to svátek světla. To symbolizuje průvod se svícemi, který připomíná Simeonova slova, popisující Krista jako světlo k osvícení pohanů a k slávě Izraele, svého lidu. Jeruzalémský chrám, který byl střediskem izraelské náboženské úcty, přijímá Ježíše a jakoby se rozšiřoval na celý vesmír.
Je to jeden z nejstarších mariánských svátků, ne – li vůbec první . Slavil se v Jeruzalémě od 4. století a jako svátek Očišťování přešel do Konstantinopole a odtud v 7. století do Říma, kde měl výslovný charakter mariánské slavnosti. Obřad žehnání svící pochází z 10. století.
Svým obsahem je to vlastně třetí hlavní vánoční svátek. Vzhledem ke snaze zachovat chronologický postup událostí, které jsou v evangeliu přesně časově vymezeny, je slavení určeno právě na čtyřicátý den po Narození Páně, tedy už do mezidobí mezi Vánocemi a Velikonocemi. Uzavírá tak ideově vánoční okruh a je také datem změny mariánské antifony v liturgii hodin (Ave Regina caelorum).
Hromnice se na Východě slaví jako Setkání. Setkává se Nový a Starý zákon: stařec Simeon, který nepodlehl náboženské zkáze a který se připravuje k odchodu, setkává se s novou morální hlavou lidstva, Zakladatelem Nového zákona. Že se této události neúčastní žádný člen Áronova kněžstva, je smutným dokladem, že starozákonní kněžstvo se zpronevěřilo svému poslání. Jen stařec Simeon osvícený Duchem Svatým přijímá z náruče Matky Boží božské Dítě a zdraví je jako Spasitele a Světlo lidstva. Předpovídá jeho vykupitelskou oběť podle Malachiáše, posledního ze starozákonních proroků, a svým chvalozpěvem uzavírá starozákonní epochu.
Symbolika světla je východního původu a vztahuje se na Světlo, které zazářilo v starobylých chrámových prostorách jako součást zásnub Vykupitele a Spasitele s lidstvem. Proto tradiční liturgie hodin má charakter svatebních zpěvů. Svatební ráz má také světelný průvod, jak to vyznívá z antifony: Ozdob své lože, Sióne, a přijmi Krista Krále, obejmi také Marii, která je Bránou nebeskou, neboť přináší Krále slávy nového světla. Stojí zde Panna, která ve své náruči přináší Synáčka před jitřenkou zrozeného. Simeon ho přijímá na své lokty a oznamuje národům, že toto je Pán života i smrti a Spasitel světa.
Na Západě je zdůrazněna účast Panny Marie, která přinesla do chrámu božské Dítě jako budoucí oběť za spásu lidstva, na které bude mít sama svrchovaný podíl jako nová Eva.
Hořící svíce drží věřící v rukou při četbě evangelia, kdy je Pán mezi námi přítomen svým slovem, a po dobu celého kánonu, kdy přichází reálně ve svátostných způsobách.
V epištole ( Mal 3, 1-4) slyšíme proroctví, které má spojitost s událostí popisovanou v evangeliu. Hle posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. Do chrámu vstoupí nenadále Pán, kterého hledáte, Posel smlouvy, po němž toužíte. Přijde skutečně, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se ukáže on? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Leviho a přetaví je jako zlato a stříbro. Budou náležet Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. Obětní dary Judy a Jeruzalému budou pak Hospodinu milé jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech.
Jsou to slova, která obzvláště dnes nabývají hlubokého významu.
Výstižná je i odpověď podle žalmu 47, (10-11.9) obsažená v graduale: Přijali jsme, Bože tvé milosrdenství ve svatém chrámě. Jak tvé jméno, tak tvá chvála ať zní až na konec světa.
Verš k Aleluja je výmluvný: Stařec nesl Dítě, ale Dítě starce vedlo.
Communio propůjčuje nový obsah verši z evangelia a připodobňuje nás tak k svatému starci, který se dočkal chvíle, kdy mohl přijmout Spasitele.
